Devátého října 2019 začalo Turecko dlouho očekávanou válečnou agresi proti osvobozeným teritoriím severovýchodní Sýrie. Poté, co Spojené státy americké přitakaly okupačním plánům Recepa Tayyipa Erdoğana uspěchaným stažením vojsk z nárazníkového pásma, začaly v 16:00 místního času padat na Rojavu první bomby. Turecká okupační armáda a pomocné islamistické jednotky se daly do pohybu a kryty neustálou palbou tureckého dělostřelectva překročily ještě tu samou noc hranice. Postup agresora se soustředil hlavně na oblast kolem měst Girê Spî (Tel Abyad) a Serekaniye (Ras-al-Ain).
Nápor se však neomezil na malý pruh mezi oběma městy. Obce podél celé hranice se staly terčem tureckého dělostřelectva a náletů. Erdoğanova strategie byla jasná od počátku války: prvními útoky, které se odehrály ve stejný čas po celé hranici, mělo být zasaženo a vystrašeno zejména civilní obyvatelstvo. Život se měl zastavit a lidé uprchnout. Útočníci proto ostřelovali sklady potravin, sýpky, pekárny, čističky vody, čerpací stanice, nemocnice a další nezbytnou infrastrukturu.
Ale kdekoli se fašističtí agresoři odvážili vstoupit na půdu Rojavy, setkali se s odvetnými údery. Syrské demokratické síly (SDF) a obyvatelé Rojavy všem útokům hrdinsky vzdorovali. Nepřítel tak prudký odpor neočekával a jeho postup se zastavil.
Ankarský režim si myslel, že dobude Girê Spî a Serekaniye jedním útokem, načež se obrátí ke zbytku severosyrského území. Když se to nepodařilo, útočníci zuřící nad nezlomnou vůlí lidu zaútočili na civilní obyvatelstvo. K masakru stovek civilistů použili opět nálety a dělostřelectvo. Desítky lidí v Girê Spî a Serekaniye popálil bílý fosfor. Nespočet lidí bylo zraněno a zmrzačeno.
Malé Serekaniye ale navzdory všemu hrdinsky vzdorovalo dvanáct dnů. Třicetitisícové město přimělo jednu z největších armád NATO i s její technologickou převahou klopýtnout, což Erdoğanův režim dohánělo k zoufalství. Invazi v Serekaniye přitom odolávalo pouze několik set odvážných žen a mužů vybavených pouze lehkými zbraněmi s nedostatkem munice a trpících nedostatkem potravin i lékařských potřeb. Na jejich boj nikdy nezapomeneme.
Čím déle barbarské útoky proti SDF trvaly, tím jasněji svět viděl rozsah probíhajícího zločinu. Obrazy vražd bezbranných civilistů, mezi nimi kurdsko-syrské političky Hevrin Khalaf, se šířily v mezinárodních médiích a vzbuzovaly hrůzu. Výkřiky popálených dětí ze Serekaniye se ozývaly po celém světě. Mezinárodní protesty narůstaly a evropské státy i imperialistické mocnosti musely zaujmout stanovisko. V takové situaci musela nakonec jednat i Ruská federace.
Dohodu s vládou si vynutil rozsah invaze
Ta dlouhou dobu pomáhala připravit půdu pro turecký útok v naději, že donutí revoluci severovýchodní Sýrie, oslabenou bojem proti okupantům, k podrobení se režimu syrského diktátora Bašára Asada. Přestože Rusko v minulosti sabotovalo jakýkoli dialog mezi Damaškem a samosprávou, se začátkem invaze ponechalo prostor pro jednání. Asad totiž čelil stále většímu tlaku požadujícímu, aby zastavil okupaci severu země. To vše v pátý den války vedlo k první vojenské dohodě mezi centrální vládou a SDF.
Zatímco
západní média halasně oznamovala konec revoluce a novináři
prchali ve strachu z postupujících Asadových vojsk, samospráva
prohlásila, že uzavření dohody slouží čistě k obraně
pohraničí. Aby totiž mohla vést politický dialog o budoucnosti
Sýrie a Rojavy, potřebovala zajistit územní suverenitu a ukončit
invazi zahraničních vojsk.
Uzavřená dohoda klade na první místo zastavení okupantů a nemá přímý dopad na samosprávu nebo život civilního obyvatelstva, a to navzdory rozmístění syrských vládních jednotek podél celé hranice s Tureckem. Přítomnost oddílů se omezila na oblasti jižně od třicetikilometrového pohraničního pásma.
První příměří byla jen fraška pro mezinárodní publikum
Evropské státy začaly zaujímat stanoviska a v některých případech tureckou invazi odsoudily. Evropské unii se však nakonec nepodařilo podniknout takřka žádné konkrétní kroky, v jejichž čele by mělo stát společné obchodní a zbrojní embargo. Hlavní překážkou se staly příliš velké ekonomické a politické zájmy hlavních exportérů, kupříkladu Německa.
Ačkoli
většinou zůstalo většinou jen u planých slov a prázdných
slibů, tlak na Erdogana i Trumpa se zvýšil. Dokonce i před
americkou veřejností se Trumpova pozice stále více izolovala a
kritika vůči kabinetu zaznívala i z tábora Republikánské
strany.
Erdoğanův režim byl odpovědný za válečnou agresi i porušení mezinárodního práva a celý svět to viděl. Ankara tedy potřebovala přijít s vysvětlením a legitimizovat své zločiny lží a psychologickou válkou. Pro vyřešení složité situace a potlačení obecného pobouření nakonec Turecko s Trumpovým kabinetem vytvořilo nový plán: devátý den války vyhlásily příměří.
Americký imperialismus se postavil do role prostředníka vyjednávání a patrona revoluce v severovýchodní Sýrii. Turecko projevilo „milosrdenství“ a ve své nesmírné laskavosti vyzvalo ke stažení sebeobranných rojavských sil ze 120 kilometrů dlouhého pásu mezi Serekaniye a Girê Spî. Donald Trump se prohlásil za největšího stratéga Středního východu v historii OSN, a dokonce tvrdil, že vyřešil kurdskou otázku.
Sedmnáctého října ze světových obrazovek svítila lacině zrežírovaná hra, jejímž jediným smyslem bylo posvětit přítomnost tureckých jednotek na cizím území. Okupační zóna se dočkala povýšení na budoucí status quo a rojavské obranné síly se měly stáhnout. Trump s Erdoganem měli trochu času k vydechnutí od tlaku veřejného mínění a média se o problém přestávala zajímat.
Do hry vstupuje Rusko
Největší zastřešující organizace kurdského osvobozeneckého hnutí, Kurdistan Communities Union (KCK), prohlásila, že dohoda mezi Trumpem a Erdoğanem nemá morální ani politickou legitimitu. A že odpor je jedinou možností, která s ohledem na mezinárodní spiknutí proti rojavské revoluci zůstává.
Situace byla totiž bídná: síly SDF dostaly 120 hodin na to, aby se stáhly ze sporných oblastí, i když nebylo zřejmé, co přesně se tím míní. Zatímco samospráva jasně uvedla, že ustoupit může pouze ze zóny mezi Girê Spî a Serekaniye, zástupci Turecka vytrvale hovořili o mnohem delším pásmu měřícím 440 kilometrů.
Zatímco boje v Serekaniye a na dalších frontách pokračovaly s nezmenšenou intenzitou a Erdogan dokola vyhrožoval úplným zničením SDF, za oponou probíhalo další vyjednávání. Iniciativu převzalo Rusko a chystalo se dokončit mocenskou hru, již začali Američané.
Dvaadvacátého října pozval ruský prezident Erdoğana do Kremlu. Program setkání byl od začátku jasný a Erdoğan přišel dobře připravený a vybavený spoustou map. Oba autoritářští lídři přesně věděli, co od nastávajícího jednání chtějí.
Nakonec slavnostně oznámili dohodu, která měla zabránit další eskalaci konfliktu. Ruská federace de facto uznala legitimitu přítomnosti Turecka v severní Sýrii a prohlásila oblast mezi Serekaniye a Girê Spî za další okupační zónu spolu s Afrinem, Babem a Jarablusem. Podle smlouvy mají být okolní oblasti po stažení jednotek SDF pod kontrolou ruské vojenské policie a jednotek syrské pohraniční stráže. Rusko-turecké hlídky, které mohou postupovat až 10 kilometrů do vnitrozemí podél celého pohraničního prostoru, mají za úkol pouze zajistit a kontrolovat úplný ústup rojavských sil.
Aby generální velení SDF zabránilo dalším masakrům civilního obyvatelstva a etnickým čistkám, vyhovělo požadavku a oznámilo stažení z pohraniční oblasti. Jednotky syrské hraniční stráže začaly zaujímat pozice. I po ústupu v regionu na místě zůstaly regionální sebeobranné jednotky a další bezpečnostní síly.
Navzdory dohodě se střílí dál, tentokrát za účasti asadovců
Tureční okupanti a jejich džihádistické gangy se ovšem ani na jediný den nezastavili. Navzdory splnění všech podmínek ze strany SDF pokračovaly i po uzavření dohody útoky ze vzduchu i země, a to především na jih a západ od Serekaniye směrem k městům Dirbesiye a Til Temir.
Turecké síly obsah dohody pošlapávají a nenechají nevyužitou žádnou příležitost k rozšíření okupační zóny. Tam, kde útočníci postupují v rozporu s dohodami nebo napadají civilní obyvatelstvo, SDF podniká protiútoky v rámci výsostného práva na sebeobranu. Často je přitom podporuje syrská armáda, jež se kvůli tomu opakovaně stala cílem tureckých útoků (a napěti mezi vládními jednotkami a Turky v poslední době značně vygradovalo poté, co nálety syrských vojsk za nejasných okolností zabily v Idlibu nejméně třiatřicet tureckých vojáků, pozn. překl.).
Místní pozorovatelé chápou, jaká je to fraška, když západní politici tlachají o grandiózním úspěchu příměří, případně chválí Turecko za příslib míru. Údajné přerušení palby totiž od počátku není ničím jiným než divadélkem okupantů a imperialistických mocností.
Mírové politické řešení je oproti hrozbě dalších krveprolití samozřejmě žádoucí a emancipační hnutí se snaží prokazovat vůli ke kompromisu. Nadále však probíhá i mobilizace a přípravy k nutné obraně – už jen proto, že právě rozložení pozemních sil zásadně ovlivní výsledky případných jednání.
Mocnosti soupeří, sdílejí ovšem zájem na potlačení rojavské autonomie
S tureckou agresí jsme vstoupili do nové fáze revoluce. Nejrůznější organizace emancipačního hnutí ovšem spekulovaly o mezinárodní kospiraci proti kurdským silám, především rojavské revoluci, dávno před samotným vpádem vojsk. Menší okupační pokusy proti Rojavě i občasné dřívější útoky v jižním Kurdistánu, to vše působilo jako součást téhož dlouhodobého úmyslu.
Nedávno započatá pozemní invaze zřejmě představuje poslední etapu plánu, který nepřátele revoluce připravili již před lety, a o jehož naplnění usilovali jednou pomocí embarga, podruhé skrze politický vliv, jindy přímo vojenskou silou. Válka proti rojavskému demokratickému projektu nezačala devátého října 2019, ale odehrává se bez povšimnutí celá léta, a to na ekonomické, politické i vojenské úrovni.
Chaos, jehož jsme nyní v Sýrii svědky, je jasným projevem toho, co kurdské hnutí někdy nazývá třetí světovou válkou: neexistuje jediná imperialistická mocnost, která by tím či oním způsobem nepůsobila na syrské půdě v rámci soupeření o přerozdělení Blízkého východu.
Jednotlivé kapitalistické mocnosti zde pochopitelně mají protikladné zájmy, sdílejí však strategický zájem na potlačení revoluce. Aktéry působící v regionu lze rozdělit do tří základních skupin: imperialistické mocnosti (Rusko, Spojené státy), síly usilující o udržení stávající situace (místní režimy) a představitelé revoluční demokracie: tedy ženy, mladí lidé, utlačované menšiny, pracující.
Revoluce v severovýchodní Sýrii zastupuje přední demokraticko-revoluční síly celého regionu. Přestože samotné syrské povstání bylo na svém počátku v roce 2011 zadušeno krví, rojavská revoluce je jeho přímým pokračováním. Je sice v zájmu revoluce rozlišovat mezi jednotlivými silami a jejich zájmy, ze strategického hlediska tu však působí pouze dvě fronty: fronta demokraticky socialistická a fronta kapitalistická. Jinými slovy revoluce a kontrarevoluce.
Demokratická federace severovýchodní Sýrie v důsledku představuje největší překážku imperialistické politiky na Blízkém východě. To mimoděk vysvětluje chaotické počínání Trumpovy administrativy. Některé kroky Spojených států sice dost možná nahrají Rusku, dost možná posílí Asadův režim, ale hlavně oslabí revoluci – a o to v první řadě jde.
Amerika, Rusko a Turecko dnes neučiní jediný krok bez vzájemné koordinace. A všechny tři mocnosti se shodují, že revoluční pozice musí být ve vyjednávání o řešení situace v Sýrii oslabena. Není ostatně náhodou, že se turecká agrese odehrává v témž momentě, kdy se komise jmenovaná Organizací spojených národů pokouší dát dohromady novou syrskou ústavu, aniž by do procesu zapojila lid. Osm let trvající krvavý konflikt, který způsobil ekonomickou zkázu a vysídlení velké části populace, má ukončit přerozdělení Sýrie na základě imperialistických zájmů. A vize demokratické federace Sýrie nemá mít do vyjednávání co mluvit.
USA se rojavskou revoluci snaží především využít
Systém demokratického konfederalismu realizovaný v Rojavě má potenciál sjednotit lid a jednou provždy ukončit po staletí uplatňovanou politiku „rozděl a panuj“. Revoluce navzdory imperialistickým snahám posílila své vojenské, ekonomické i sociální struktury, rozvinula vlastní nezávislou diplomacii a stala se silným mocenským faktorem.
V kontrastu k tomu se od počátku syrské občanské války Spojené státy i NATO spoléhají na sunnitské džihádistické skupiny a podporují je diplomaticky, finančně i vojensky. I většina TFSA (Tureckem zaštítěné Svobodné syrské armády, tzn. relativně nové odnože vzbouřenecké FSA užívané nyní Erdoğanem jako postradatelná masa vojáků prvního sledu, pozn. překl.) v minulosti dostávala trénink a výzbroj v rámci rozličných programů amerických tajných služeb.
Ameriku ke změně taktiky a vojenské podpoře kurdského emancipačního hnutí donutilo, že její favorit v podobě FSA (svého času hlavní protiasadovské síly vzniklé v roce 2011 z iniciativy vzbouřených důstojníků syrské srmády, pozn. překl.) utrpěl naprostou porážku. K tomu se přidala hrozba nekontrolovaného vzestupu Islámského státu, jakož i rostoucího vlivu Íránu, Hizballáhu a dalších šiítských sil.
Spojené státy sice podpořily SDF, současně ale doufaly ve vykořistění demokratických sil a kontrolu revoluce, případně její rozbití. Revoluce v severovýchodní Sýrii ale zůstala oddaná svým myšlenkám a veškeré pokusy Ameriky a mezinárodní koalice zmást její směřování zůstaly bez úspěchu. Naopak pokračují pokusy o vyřešení vnitrosyrské situace bez zahraničních aktérů.
Spojené státy se nyní dostaly do slepé uličky, nikdy ovšem nepřestaly pomáhat islamistickým gangům. V srpnu 2016 kupříkladu podpořily tureckou invazi (zahrnující i pochybné žoldnéřské a islamistické jednotky TSFA, pozn. překl.) do severozápadní Sýrie přezdívanou Eufratský štít, maskovanou jako úder proti islamistické syrské opozici.
Samozvaná (vzbouřenecká, pozn. překl.) prozatimní syrská vláda, tedy v podstatě odnož islamistických gangů, je jedinou „reprezentací syrského lidu“, kterou NATO uznalo. Spojené státy nyní ovšem možná začnou pracovat na posílení rozličných sunnitských islamistů i s ohledem na své střednědobé intervenční plány proti Íránu. Ostatně se již dlouho spekuluje o tom, zda ve spolupráci se Saúdskou Arábií nevybudují protiíránskou sunnitskou přeshraniční armádu. I v souvislosti s tím se Američané na jihu Sýrie snažili získat kontrolu nad arabsko-sunnitskými složkami demokratických sil.
Nyní záleží na tom, jaký postoj vůči Íránu zaujme Turecko. Každopádně platí, že se skrze sjednocení většiny džihádistických milic v Sýrii Turecku a Americe podařilo narušit dosavadní rovnováhu regionálních sil. Syrská prozatimní vláda má ve spolupráci s milicemi a exilovými institucemi vytvořit státní strukturu, která bude pro syrský stát představovat výzvu nejenom z hlediska jeho legitimity, ale v blízké budoucnosti zcela jistě i na vojenské rovině.
Současná jednání mezi opozicí a syrskou vládou pod záštitou Organizace spojených národů jsou předurčena k zániku. Ústavní komise je jen dalším divadélkem. Imperialistické mocnosti mají zájem na eskalaci konfliktu a dokud nebude situace odpovídat jejich zájmům, budou pokračovat v politice války a destabilizace.
…a Rusko ani Asad nejsou o nic lepší
Totéž platí i pro Rusko bez ohledu na to, jak moc se snaží hrát roli ochránce syrské suverenity. Hraje na obě strany a využívá Turecko a džihádisty jako nástroj tlaku vůči syrské vládě, aby si z ní postupně vycvičilo věrného poddaného. Jinak řečeno se snaží v konfliktu převzít roli, kterou v minulosti často hrály Spojené státy. S tím ostatně úzce souvisí gradující odklon Turecka od západního mocenského bloku.
Al-Bab, Idlib, Afrín, nyní Girê Spî a Serekaniye: seznam syrských území, jež Rusko prodalo, je dlouhý. I Putin má totiž v úmyslu politicky zlikvidovat revoluci. Ministr zahraničí Lavrov sice hovoří o významu kurdské otázky, ale redukuje ji na kulturní dědictví a právo užívat rodný jazyk. Současně Moskva apeluje na revoluční síly, aby ve vyjednávání se syrskou vládou mluvily pouze za Kurdy a aby z dialogu vyloučily arabskou, asyrskou a turkmenskou část populace Rojavy. Kurdové mají být odbyti malými reformami a jednota lidu rozbita. O zásadních otázkách, jako je místní samospráva a decentralizace syrského státu či spravedlivé rozdělení přírodních zdrojů a bohatství, se s Ruskem ani nemluví.
Přístup syrské vlády a Bašára Asada se může na první pohled jevit pozitivně. Existenci kurdské otázky se konečně dostalo uznání a zdá se, že jsou obě strany otevřené jednání. Jenže dialog nadále závisí na postoji Ruska.
Od roku 2012 samospráva dělala vše pro to, aby spolu s vládou nalezla řešení k demokratizaci státu a ukončení války. Podtext většiny prohlášení z Damašku je ovšem stále stejný: režim volá po poslušnosti Rojavy. Oslabení revoluce tureckým režimem hraje Asadovi do karet. Hlavní otázka tkví v tom, zda syrská vláda konečně projeví prozíravost a bude hledat řešení v zájmu všech syrských občanů, nebo zda ji zaslepí šovinismus a bude trvat na zachování statu quo z období před rokem 2011. Dříve či později bude ovšem muset uznat, že Turecku jde o něco zcela jiného než deklarovaný boj s terorismem: a to o dlouhodobou okupaci a přeměnu Sýrie v satelitní stát.
Boj pokračuje
Severosyrská revoluce je v ohrožení. Každá krize s sebou však přináší nové možnosti. Všechny zainteresované strany se sice emancipační hnutí snaží zničit, přesto z války můžeme vyjít jako vítězná síla. Vždyť dnes nyní poprvé od doby, kdy si Blízký východ před sto lety rozporcovali imperialisté, Kurdové, Arabové, Asyřané, Turkmeni a další národy společně bojují proti fašismu. To samo o sobě představuje ohromný krok vpřed. Přes pět milionů lidí žije sedm let v systému demokratické samosprávy, jejíž myšlenky se na Blízkém východě šíří všemi směry.
Každá revoluce balancuje na tenké hraně mezi novými vítězstvími a naprostým zánikem. Je důležité neztrácet naději a chopit se nových příležitostí, i když s sebou nesou nebezpečí. Čím lépe se nám podaří zorganizovat a rozšířit odpor v Sýrii i po světě, tím spíše jako mezinárodní hnutí ovlivníme výsledek války. Doposud se nám podařilo s každým bojem posílit. Zářným příkladem je boj o Kobani, na nějž navázalo vítězství v Baghúzu a zničení chalífátu. A v další vítězství snad proměníme i současný boj.
Globální hnutí odporu může místní revoluci proměnit v rozhodující sílu. Není sice v pozici, kdy může válku zastavit, ale je hráčem, který odhaluje, napadá a poškozuje politiku mocných. Každodenní odpor v zemích imperialistů posiluje pozici revoluce ve vyjednávání. Pokud dokážeme sjednotit boj obyvatel Rojavy s celosvětovým hnutím odporu, plány elit vyjdou vniveč a revoluce zvítězí.
Válka nekončí a boj pokračuje. Špinavá politika velmocí a jejich spolupráce s tureckým režimem nesmí zůstat nepotrestána. Z Demokratické federace severovýchodní Sýrie zdravíme všechny, kteří nám v uplynulých týdnech a měsících vyjádřili podporu v ulicích a kteří nepřestávají kritizovat cynismus mezinárodní politiky. Ač by se mnohým zamlouval opak, revoluce nekončí, ale teprve začíná. A zvítězí.
Z původního textu „Imperialist Plans, Diplomatic Games, Revolutionary Resistance – A Snapshot of the Turkish Invasion into Rojava“ zveřejněného na webu Internationalist Commune přeložil Výbor na obranu revoluce v Rojavě. Článek prošel krácením a stylistickou úpravou.
Originál najdete zde: https://internationalistcommune.com/imperialist-plans-diplomatic-games-revolutionary-resistance-a-snapshot-of-the-turkish-invasion-into-rojava/