Časová osa

Časová osa kurdského odporu v Turecku a Sýrii (1847–2020)

Základ pro obsáhlý materiál, který právě začínáte číst, připravila Emily McGuire. Její práci jsme přeložili do češtiny a doplnili o informace, které mohou přispět k pochopení místního kontextu a širších souvislostí. Pro aktuální zprávy o kurdském emancipačním hnutí sledujte náš web, případně stránky Výboru na obranu revoluce v Rojavě na sociálních sítích.

Úvod

Zpravodajská média nám posledních pár desetiletí předkládají zvláštní protiklad. Když je řeč o Kurdech, vidíme je zobrazené buď jako nemilosrdné bojovníky (buď jako spojence ve válce proti terorismu či jako teroristy samotné), nebo jako oběti brutální genocidy. K tomu, abychom pochopili komplexní povahu dějin kurdského lidu, ovšem musíme jít mnohem hlouběji. Příběh, který souhrnně chápeme jako historii, totiž zpravidla píší kolonizátoři a vítězové.

Ve své práci na této časové ose jsem chtěla odhalit důležité události, které vedly k těžce vybojované částečné autonomii na severu Sýrie. Mnohé z událostí, jež zde uvádím, lze jen stěží popsat v populární binaritě bojovníka a oběti. Stejně tak často odporují levicovým fantaziím o militantním předvoji jako spouštěči společenské změny.

Při bádání jsem stále více narážela na to, že radikální demokracie zdola a veřejná angažovanost byla důležitou součástí života Kurdů dávno před tím, než v pravém slova smyslu začal rojavský emancipační projekt. Kurdská levice organizující se v Sýrii i Turecku si z dějinných událostí nese dědictví v podobě překonání sektářství a falešného rozporu mezi reformou a revolucí.

Časová osa, kterou naleznete níže, zahrnuje tři překrývající se linie sledující: 1) region Kurdistánu z hlediska snahy o tvorbu nového národního státu (mezi lety 1847 a 1988), 2) politický vývoj kurdské levice v Turecku (1938–2019) a 3) vývoj kurdské autonomie v severní Sýrii (1980–2020).

Zmíněné události se převážně omezují na region Blízkého a Středního Východu. Mým záměrem je především zobrazení vývoje a rozdílnosti postavení kurdského lidu v rámci jednotlivých národních států.

Uvězněný kurdský myšlenkový vůdce Abdullah Öcalan prosazuje myšlenku, že samotný koncept národního státu je ze své podstaty fašistický. Fašismus si obtížně uvědomujeme zejména tehdy, když aktuálně probíhá a žijeme pod jeho diktátem. Doufám, že svou prací přispěji k pojmenování a pochopení fašistických tendencí v různých stádiích a převlecích.

Krom toho doufám, že se mi podaří popsat síť strategií užívaných poslední desetiletí kurdskými aktivisty, militanty i politiky. Z jejich nesektářského, internacionalistického a antifašistického organizování se můžeme naučit mnohé.

Emily McGuire


GEOGRAFIE
Sféry vlivu velmocí stanovené Sykesovou-Picotovou dohodou
Přibližné vymezení širšího Kurdistánu
Situace v Sýrii před tureckou invazí na podzim 2019
KLÍČOVÉ POJMY
PKK
Kurdistan Workers' Party - Wikipedia

Zkratka názvu Kurdské strany pracujících (kurdsky Partiya Karkerên Kurdistanê‎). Jedná se o levicové a militantní národně-osvobozenecké hnutí, které vzniklo v sedmdesátých letech s cílem dosáhnout kurdské nezávislosti. PKK se v devadesátých letech odklonila od představ o kurdském státu a separatismu směrem ke koncepci demokratického konfederalismu Abdullaha Öcalana.

Kurdistán
Flag of Kurdistan - Wikipedia

Neformální označení pro region s většinovou či významnou menšinovou kurdskou populací zahrnující jihovýchodní Turecko, severozápadní Írán, severní Irák a Sýrii. Míra politické suverenity Kurdů na území jednotlivých států se liší, stejně jako představy o možném zformování nového národního státu. Koncepce demokratického konfederalismu s Kurdistánem jako státním celkem nepočítá a upřednostňuje budoucnost v podobě spolupracujících místních federací.

YPG
Volksbeschermingseenheden - Wikipedia

Zkratka názvu Lidových obranných jednotek (kurdsky Yekîneyên Parastina Gel), hlavní vojenské síly Rojavy. Jedná se o ne zcela homogenní milici, již založila Sjednocená demokratická strana (Partiya Yekîtiya Demokrat‎, PYD) po nepokojích v Kámišlí roku 2004. YPG zahrnují řádově desetitisíce bojovníků s různou mírou výcviku. Obecně se spoléhají na demokratické a decentralizované fungování a snadno dostupnou lehkou výzbroj.

Lidové obranné jednotky sehrály zásadní roli při porážce Islámského státu a tvoří páteřní sílu Syrských demokratických sil (SDF).

YPJ
Vrouwelijke Volksbeschermingseenheden - Wikipedia

Zkratka názvu Ženských obranných jednotek (kurdsky Yekîneyên Parastina Jin), sesterské milice YPG. Odhady počtu příslušnic se pohybují mezi pěti a pětadvaceti tisíci. Podobně jako u YPG se jedná o decentralizovanou a ne zcela homogenní sílu spadající formálně pod SDF.

YPJ se běžně zapojuje do bojů a podílely se na porážce takzvaného Islámského státu (IS) i obraně vůči turecké invazi. Milice svým působením nejen přispívá k sebeobranné kapacitě Rojavy, ale také ukazuje praktické fungování jineologie, potažmo specifického místního feminismu. Ženy organizované v YPJ tvoří nejkřiklavější protiklad k misogynnímu islamismu i tradičním zpravidla výlučně mužským armádám.

Demokratický konfederalismus 
Schůze komuny ve městě Cizre.

Ekosocialistický a feministický politický program založený na přímé federativní demokracii a společenské samosprávě odstraňující tradiční státní struktury. Rovnostářská forma organizace vycházející z místních uskupení koordinovaných skrze volené rady. Jedná se o tvárnou politickou koncepci, kterou zformuloval Abdullah Öcalan jako syntézu tendencí postupně se reformující PKK s dalšími vlivy, mimo jiné sociální ekologií anarchistického teoretika Murraye Bookchina.

Sociální ekologie
Murray Bookchin's global warming predictions | OUPBlog
Murray Bookchin, teoretik sociální ekologie.

Sociální ekologie je poměrně volný teoretický koncept rozpracovaný od šedesátých let Bookchinem. Stojí na předpokladu, že lidstvo potřebuje přestavět své společenské struktury a překonat vykořisťovatelský přístup k přírodním zdrojům. Bookchin ve své teoretické práci odmítá soukromé vlastnictví výrobních prostředků i stát a prosazuje systém libertinského municipalismu (či také obecního komunalismu), tedy radikální ekologické demokracie založené na místních samosprávách obyvatel.

„[Sociální ekologie] protestuje proti systému dominance jako celku a snaží se eliminovat hierarchickou a třídní konstrukci společnosti, která se vnutila lidstvu a definovala vztah člověka a přírody. Proklamuje etiku vzájemnosti a podpory, podle které je role člověka – jako potenciálně nejuvědomělejšího produktu evoluce – v integraci do biosféry podpůrná. Člověk má navíc morální zodpovědnost kreativní existence v rámci přírodní evoluce,“ vysvětluje Bookchin v eseji s příznačným názvem „Co je sociální ekologie?“.

Libertinský municipalismus / obecní komunalismus je v podstatě základním stavebním kamenem Öcalanova demokratického konfederalismu, potažmo tedy i fungování rojavských samospráv.

Jineologie / ženská věda
Jinwar - a first visit - Rojava Support Network
Ženská vesnice Jinwar.

Kurdsky „jineologi“. Specifický humanitní obor zkoumající vztah mužů a žen, ale také feministická praxe typická pro Rojavu. Spojuje öcalanovské levicově-demokratické vidění světa s apelem na dosažení genderové rovnosti a antropologickou tradicí Středního východu.

Etymologie pojmu se odvíjí od kurdského „jin‎“ (žena), nicméně nese i patrnou podobnost s „jiyan‎“ (život). Překlad do češtiny je předmětem diskuse. Jineologii lze totiž překládat jako „ženská věda“ i „věda o ženách“. V důsledku se ovšem jedná o obojí: jineologii tvoří v prvé řadě ženy zkoumající a měnící své postavení ve světě.

Rojava
Rojava - Wikipedia

Především v západním světě obecně známé označení pro Autonomní správu severní a východní Sýrie. Rojava (kurdsky „západní“ / „západ“) označuje v základu západní Kurdistán, samospráva působící v regionu ovšem dalece přesahuje etnický rámec a zahrnuje celou řadu národností kromě mezinárodně nejvýraznějších Kurdů. Pro místopisná označení je příznačné, že se kombinují a zaměňují kurdské i arabské názvy.

AKP
What future for the Erdogan-AKP dynamic? | Middle East Eye
Turecký autoritářský prezident Recep Tayyip Erdoğan a jeho příznivci.

Zkratka názvu Strany spravedlnosti a rozvoje (turecky Adalet ve Kalkınma Partisi) založenou současným tureckým prezidentem Recepem Tayyipem Erdoğanem v roce 2001. Jedná se o pravicovou stranu se stále výrazněji nacionalistickými prvky odkazujícími k Osmanské říši a údajné potřebě obrany islámských hodnot. AKP nyní vládne v koalici s ultrapravicovou Stranou národní akce (turecky Milliyetçi Hareket Partisi, MHP).

PYD
Democratic Union Party (Syria) - Wikipedia

Sjednocená demokratická strana (kurdsky Partiya Yekîtiya Demokrat‎) je vůdčí politickou silou rojavské koalice Hnutí za demokratickou společnost (TEV-DEM). Vnikla v roce 2003 v severní Sýrii jako opoziční a primárně kurdská strana prosazující demokratický konfederalismus, a tedy překonání kapitalismu a státu pomocí sítě místních samospráv.

Jedním z dlouhodobě nejvýznamnějších funkcionářů PYD je někdejší předseda (původní profesí chemický inženýr) Salih Muslim. Ten mimoděk vzbudil první širší vlnu zájmu o Kurdy a Rojavu v České republice, když na konci roku 2018 navštívil Prahu za účelem vystoupení na soukromé konferenci. Turecku, jež Muslima pokládá za teroristu a vypsalo na jeho hlavu odměnu odpovídající asi dvaceti milionům korun, se podařilo přimět českou policii, aby kurdského politika zatkla. Po dvou dnech a vlně převážně kurdských protestů se ovšem Muslim rozhodnutím pražského soudu dostal na svobodu.

SDF
Syrian Democratic Forces - Wikipedia

Syrské demokratické síly: hlavní obranné síly Rojavy zahrnující vedle Kurdů i Araby, Turkmeny či Asyřany. Hlavní složkou SDF jsou milice YPG/YPJ.

Časová osa

1847–1880 (Kurdistán)

Kurdové jsou coby jedno z nejstarších etnik žijících na území Mezopotámie pod nadvládou Osmanské říše. Během rozličných povstání proti diskriminaci a útlaku umírá na třicet tisíc lidí.

1913 – Osmanská říše ztrácí evropské a africké državy (Středomoří, Balkán)

Osmanská dynastie se zmítá v politických turbulencích. Reformnímu hnutí Mladoturků se podařilo oslabit sultánovu pozici a impérium přestává být schopné vynutit si poslušnost ve vzdálenějších regionech. Slabost říše se poprvé naplno projevuje v letech 1911 a 1912 v italsko-turecké válce, při níž Osmanská říše přichází o prakticky celé loďstvo i državy v severní Africe a souostroví Dodekany v Egejském moři.

V roce 1912 navíc propuká první balkánská válka, při níž spojené síly Bulharska, Srbska, Řecka a Černé hory Osmany porážejí na hlavu a vytlačují je k Istanbulu. Sultanát tím přichází o téměř celé dosavadní území v Evropě. Ke katastrofě přispěl i předchozí sultán Abdülhamid II. (1876-1909), který ze strachu z puče komplikoval vlastní armádě přípravu a výcvik.

1914–1938 – Tři pašové, válka a genocidy (dnešní Turecko)

V Osmanské říši se stávají rozhodující politickou silou Mladoturci. Ti sice vznikli jako široká platforma požadující politické reformy, v průběhu času se ovšem radikalizovali směrem k autoritářství, militarismu a agresivnímu nacionalismu. Šovinistické sklony se stupňují za vlády takzvaných tří pašů. Ti jednak zatáhli říši do první světové války na straně Trojspolku, jednak toužili po etnicky „čistém“ státu. Proto začali s „přesidlováním“ Arménů i dalších menšin.

„Přesidlování“ záhy odhaluje svou pravou tvář: ve skutečnosti se jedná o genocidu, při které umírá na 1,5 milionů Arménů, Asyřanů a Řeků. Osmanské oddíly obzvlášť během prvních let masově vraždí, zřizují koncentrační tábory, zahání tisíce lidí bez zásob do pouště a provádějí všechna myslitelná zvěrstva.

Do vraždění se v jisté míře zapojuje i kurdská menšina. Někdy z náboženských důvodů či etnického šovinismu, jindy ze snahy zavděčit se státní moci. Objevují se ovšem i opačné případy, kdy Kurdové pomáhají Armény skrývat, případně se přímo obracejí proti Osmanské říši se zbraní v ruce s nadějí, že jim nezadržitelně se blížící zánik impéria pomůže získat autonomii.

Právě na kurdskou populaci se postupem let etnická represe obrací. Do konce třicátých let je zavražděno či deportováno na 1,5 milionu Kurdů. I proto řada kurdských intelektuálů a aktivistů včetně Öcalana pokládá podíl na genocidě a kolaboraci s Mladoturky za neomluvitelně tragickou historickou vinu. Řada předních osobností kurdského intelektuálního života nad činy svých předků vyjádřila lítost. To se ovšem nedá říci o Turecku, které genocidu Arménů dlouhodobě popírá, zlehčuje, ba dokonce stíhá její připomínání.

1916 – Sykesova–Picotova dohoda (Blízký Východ)

V polovině první světové války je uzavřena tajná dohoda mezi Francií a Británií, jež se do dějin vepisuje pod jménem diplomatů Francois Georgese-Picota a Marka Sykese. Materiál počítal s rozdělením Blízkého východu mezi sféry vlivu obou mocností a Ruska. Z širšího hlediska se jednalo o plán na dlouhodobou kolonizaci regionu a podřízení jakýchkoli možností politické organizace místních národů zájmům velmocí.

Oblast byla později podle dohody, potažmo turbulencí, jež následovaly, do jisté míry skutečně rozdělena. Kromě rozparcelování arabských území a Sýrie vedla v důsledku i ke stávající situaci v Palestině a ke vzniku státu Izrael v roce 1948. Prosazování smlouvy a širší snaha o organizaci Blízkého východu pod patronátem západních velmocí zahrnovala bezpočet diplomatických her i šarvátek a protichůdných slibů, jež zpravidla ignorovaly legitimní požadavky místních obyvatel.

30. říjen 1918 – Příměří z Mudros (dnešní Turecko)

Osmanská říše po sérii vojenských porážek v první světové válce prohrává na všech frontách. Prakticky jediným větším vítězstvím tureckých jednotek je bitva o Gallipoli, v níž se v roli divizního velitele vyznamenal i budoucí turecký prezident Mustafa Kemal Paša (později Atatürk). Bezprostředním důsledkem válečné katastrofy je pětiletá okupace Istanbulu britskými, francouzskými a italskými vojsky, stejně jako výsledné výsledné rozparcelování sultanátu podle Sykesovy-Picotovy dohody takzvanou Sèvreskou smlouvou, již podepisují státy Dohody s Osmanskou říší 10. srpna 1920. Počítá se mimo jiné s dílčí kurdskou autonomií.

3. listopad 1918 (dnešní Irák)

Na kurdském území v provincii Mosul jsou objevena ložiska ropy. Region okupují britové.

1919–1923 – Válka za nezávislost, výměna populace (dnešní Turecko, Řecko)

Mustafa Kemal Paša (Atatürk) vede povstání proti Trojdohodě v turecké válce za nezávislost. Spojenci se do konfliktu nijak zvlášť nehrnou a proti Turkům bojují především Řekové v rámci takzvané řecko-turecké války (1919–1922).

Probíhá nepřehledný konflikt doplněný komplikovanými právními a diplomatickými spory. Nastalou situací trpí především civilisté čelící snahám o etnické čistky a probíhající genocidě zahájené za vlády tří mladotureckých pašů. Dochází k bezprecedentní výměně obyvatelstva mezi Tureckem a Řeckem, která zahrnuje přesídlení asi 1,5 milionu lidí.

Atatürk ruší v roce 1922 po 623 letech Osmanskou říši a poslední sultán, Mehmed VI., opouští zemi na britské bitevní lodi.

24. červenec 1923 – Lausannská smlouva (Blízký Východ)

Spojenci podepisují ve švýcarském Lausanne smlouvu, která přepisuje Sèvreskou smlouvu. Atatürkovo Turecko se vzdává nároků uplatňovaných Osmanskou říší a spojenci výměnou za to uznávají suverenitu nové Turecké republiky. Nastavují se severní hranice Sýrie a Iráku, ruší se kurdská autonomie.

1922–1924 (dnešní Irák)

Bývalý místní guvernér a populární kurdský lídr, šejk Mahmud Barzanji, povstává po kolapsu Osmanské říše proti Britům a kolem města Sulejmánie v severním Iráku vyhlašuje Kurdské království. Barzanji je v roce 1924 poražen, vyvolává ovšem vzpoury proti Britům až do roku 1932, kdy je dopaden a vyhoštěn do jižního Iráku. Umírá v padesátých letech, Kurdové si jej ovšem dodnes připomínají jako národního hrdinu.

29. říjen 1923 (Turecko)

Atatürk oficiálně v novém hlavním městě Ankaře vyhlašuje Tureckou republiku a stává se jejím prvním prezidentem. Legislativa nového státu zahrnuje pětašedesát protikurdských zákonů. Kurdové se formálně stávají „horskými Turky“ a je zakázáno veřejně používat kurdštinu.

1925–1927 – Rebélie šejka Sayída (Turecko)

Šejk Sayíd a později i jeho bratr, šejk Abdurrahman, podněcují první velké kurdské povstání v Turecku. Postupem času jsou poraženi armádou.

1927–1930 – Republika Ararat (Turecko)

Během rozsáhlé vlny kurdského odporu vzniká u východních hranic Turecka vzbouřenecká Republika Ararat. Ta volá po mezinárodním uznání, dostává se jí ovšem pouze sankcí od mocností, kterým podpora Kurdů proti Turecku nemá co nabídnout.

Turecký stát proti povstalcům vysílá armádu, která disponuje nesrovnatelně větším počtem mužů a především letadly. Ta nakonec sehrávají rozhodující roli. Kurdům se sice podaří několik letounů sestřelit, ve výsledku je ovšem nepřetržité bombardování zatlačuje do stále vyšších poloh kolem hory Ararat až na hranici pěti tisíc metrů nad mořem. Poslední ohniska odporu podléhají náporu tureckých vojsk v roce 1931.

1938 – Dersimská vzpoura (Turecko)

Čtvrté masové povstání Kurdů proti Turecku. Během roku při něm umírá téměř osm tisíc lidí. Vůdce vzpoury Seyit Riza je zajat a oběšen.

1937–1950 – Stanné právo a epistemicida (Turecko)

Turecko vyhlašuje na kurdských územích stanné právo. Oblast je izolovaná od cizinců a stát stupňuje tažení proti kurdským zvykům, literatuře a historii. Zpětně se hovoří o epistemicidě, tedy koloniální snaze o kulturní genocidu.

1939–1952 – Turecko směřuje na Západ

Turecko během většiny druhé světové války zachovalo neutralitu a snažilo se těžit z diplomatických a obchodních vztahů s oběma stranami. Stavělo při tom mimo jiné na dohodě o neútočení s nacistickým Německem z června 1941. Turecká vláda sice oficiálně zůstala nestranná, po celou válku ji ovšem popuzovalo sousedství se Sovětským svazem.

Když bylo ke konci roku 1944 zřejmé, že Osa směřuje k drtivé porážce, Turecko přerušilo diplomatické vztahy s Němci a v únoru 1945 jim formálně vyhlásilo válku. Gesto se do situace na bojištích žádným způsobem nepromítlo, umožnilo ovšem Ankaře stát se po válce jedním ze zakládajících států OSN.

Nevraživost a vzájemná strategická nedůvěra se Sovětským svazem se tím nezmenšila. Turecko proto v roce 1952 vstoupilo do NATO, které jej chápalo jako bariéru před vlivem Kremlu ve Středomoří. Turci se zapojili do činnosti obou organizací a pod hlavičkou OSN se aktivně zúčastnili korejské války.

1946 (Írán)

Kurdové se snaží o utvoření autonomního územního celku. Íránská vláda ovšem jejich snahy rychle potlačuje.

50. – 70. léta – Doğuculuk (Turecko)

Především ve středostavovských kurdských kruzích se šíří volání po ekonomických reformách a rozvoji tureckého Kurdistánu, který dlouhodobě čelí zanedbanosti a chudobě. Doğuculuk (do angličtiny překládáno jako „eastism“) získává název podle toho, že se dotyčný region nachází na východě Turecka. Pojem se rychle šíří jako eufemismus pro hnutí za kurdská práva, k němuž nebylo možné se legálně přihlásit.

Doğuculuk původně fungoval jako apolitické volání po reformě, které nemělo ambice měnit turecký autoritářský režim. Stát ovšem brzy začal lídry hnutí podezírat z podvratných záměrů a rozhodl se je stíhat. S tím, jak se téma politizovalo a vyostřovalo, se v rámci Doğuculuku zrodilo intelektuální jádro budoucí Kurdské strany pracujících (PKK).

1959 – Íleri Yurt (Turecko)

Kurdští intelektuálové a příznivci hnutí Doğuculuk zakládají noviny Íleni Yurt. Během roku jsou zakázány a padesát kurdských aktivistů je uvězněno. Stát represe zdůvodňuje údajnými sympatiemi ke komunismu.

1961 (Turecko/Irák)

Vzniká Strana tureckých pracujících (turecky Türkiye İşçi Partisi, TİP) a otevírá otázku útlaku Kurdů. Souběžně v Iráku propuká povstání vyvolané Kurdskou demokratickou stranou (známou pod zkratkou anglického názvu KDP). To je ovšem rychle potlačeno a strana se rozpadá.

Duben 1967 (Turecko)

V konzervativně-nacionalistickém tisku Otuken se objevuje příspěvek anonymního autora volajícího po vyhnání Kurdů z Turecka kvůli údajné absenci národních kořenů a separatismu. Turecký prezident Cevdet Sunay prohlašuje: „Ti z nás, kteří nejsou Turci, ať z Turecka vypadnou.“

Srpen 1967 (Turecko)

TİP podporuje kurdské demonstrace reagující na šovinistické výpady Otukenu. Rozrůstá se národní povědomí a rodí se množství aktivistických projektů. Politický kvas odkazuje užívaným názvem „Shromáždění Východu“ na Doğuculuk.

1969–1971 (Turecko)

Doğuculuk dává vzniknout studentskému marxisticko-leninskému Revolučnímu kulturnímu sdružení Východu (Devrimci Doğu Kültür Ocakları, DDKO), k němuž se v Istanbulu přidává i pozdější lídr Strany kurdských pracujících (PKK) Abdullah Öcalan. Platforma je po dvou letech rozmetána státní represí.

Podobné příběhy provází během dalších desetiletí bezpočet kurdských, marxistických a dalších revolučních organizací, mezi kterými vyčnívá kupříkladu TKP-ML Ibrahima Kaypakayae či THKPC Mahira Cayana.

1970 (Irák)

Irák formálně poskytuje Kurdům částečnou autonomii a uznává je jako jednu z hlavních iráckých národností.

1973–1978 (Turecko)

Někteří z bývalých členů DDKO včetně Öcalana zakládají v Ankaře Stranu kurdských pracujících (PKK). Spojují tradiční marxismus-leninismus se snahou o dosažení kurdské nezávislosti.

1978 (Turecko)

Začíná vleklý konflikt mezi PKK a tureckým státem. PKK v čele s Öcalanem hodlá bojovat za osvobození Kurdů a založení nového socialistického národního státu.

1980 (Turecko)

Dochází k třetímu vojenskému puči od roku 1960, tentokrát s podporou USA. Nastalá situace nutí vůdčí osobnosti PKK emigrovat a následují tisíce zatčení. Převrat ukončuje i činnost TİP, jež do té doby poskytovala Kurdům politické zázemí. Na její místo nastupuje Sociálně-demokratická lidová strana (turecky Sosyaldemokrat Halk Partisi, SHP), která přichází na scénu prohlášením kritizujícím útlak Kurdů ze strany Turecka.

15. srpen 1984 (Turecko)

PKK zahajuje guerrilovou válku a útočí na turecké armádní základny a policejní stanoviště. Do boje se připojují tisíce převážně mladých syrských Kurdů a Kurdek. Během pěti let se PKK rozrůstá na 10 tisíc členů a členek.

80. léta – pozdní 90. léta (Blízký východ)

Syrská vládní strana Baas – tedy režim prezidenta Háfize al-Asada – rozpoznává v PKK silného spojence proti Turecku a umožňuje kurdským militantům provoz výcvikových táborů v Sýrii a Libanonu. Navazuje tak na politickou tenzi studené války, kdy Sýrie spolupracovala se Sovětským svazem, zatímco Turecko působilo coby cenný člen NATO.

1988 a 1989 (Kurdistán)

PKK zakládá projekt ženského vzdělávání, který propojuje feministické myšlení s marxismem. Vytvářejí se ženské oddíly. Otevírá první ženská škola PKK, která prosazuje rovné zastoupení žen ve správě územních celků, vojenských jednotek i dalších uskupení PKK.

1988–1989 – Genocida al-Anfal (Irák)

Režim Saddáma Husajna spouští vojensko-genocidní operaci s cílem rozdrtit kurdskou opozici a provést rozsáhlou etnickou čistku na menšinách včetně Asyřanů, Turkmenů či jezídů. Tažení směřované proti severnímu Iráku nese kódové označení al-Anfal. Husajn se při vojenské kampani zaměřuje na kurdské militanty a vůči Kurdské demokratické straně (KDP). Proti jejím sotva několikatisícovým milicím nastupuje mašinerie disponující 200 tisíci vojáků.

Armáda v rámci tažení systematicky ničí vesnice, drancuje, zřizuje koncentrační tábory pro potenciální povstalce, bombarduje a vraždí civilisty, deportuje je a útočí na města chemickými zbraněmi. Kupříkladu 18. března 1988 zabije nasazení bojových plynů proti městu Halabdža na pět tisíc Kurdů, v naprosté většině civilistů. Obětí by zřejmě bylo ještě více, kdyby se bojovníkům kurdské pešmergy nepodařilo otevřít koridor směrem k Íránu, kterým mohli lidé uprchnout.

Celkový počet obětí je nejistý a odhady se pohybují mezi 50 a 182 tisíci. Jižní Korea, Norsko, Švédsko a Velká Británie událost pokládají za genocidu.

Duben 1988 (Turecko)

Mehmet Ali Eren, parlamentní člen SHP, navrhuje zrušení zákazu užívaní kurdského jazyka.

Podzim 1990 (Turecko)

Turecká levice a kurdští členové SHP zakládají Lidovou stranu práce (turecky Halkın Emek Partisi, HEP). 

1990–2009 – kauza Vedat Aydin (Turecko)

Vliv HEP narůstá a na kurdském jihovýchodě Turecka se vyostřují konflikty mezi místními a policií. Ve stejnou dobu čelí lídr místní sekce HEP a obránce lidských práv Vedat Aydin stíhání za veřejné užití kurdštiny. Dva dny poté, co jej maskovaní ozbrojenci vydávající se za policii zatknou, je nalezen mrtvý.

Úřady nechávají tělo v tichosti pohřbít, později se ovšem provádí pitva. V mrtvém je rozpoznán nanejvýš brutálně zavražděný Aydin. Jeho pohřeb se v Diyarbakiru stává během června 1991 masovou událostí, které se zúčastní tisíce truchlících. Do davu ovšem začne střílet policie, která zabije asi deset lidí a stovku dalších zraní. Později tvrdí, že se tak bránila proti házení kamenů, svědkové to ovšem popírají. Po celém regionu se proti masakru protestuje. Žádný z policistů nebyl za incident potrestán.

Na konci roku 1993 se Aydinovu vraždu snaží vyšetřovat delegace Strany demokracie (Demokrasi Partisi, DEP), sesterské strany HEP. Tu ovšem přepadnou neznámí ozbrojenci, dva politiky zavraždí a tři zraní. Jeden z mrtvých je poslanec Mehmet Sincar. Oficiální vyšetřování se táhne a případ se bez výsledku uzavírá roku 2009.

1991 (Turecko)

Vláda ruší zákaz užití kurdštiny. Veřejné používání jazyka může být ovšem nadále kriminalizováno. Nadále není možné používat kurdštinu ve školství, politice, televizi a rozhlase. Vydávání tištěných médií v kurdštině sice zakázáno není, noviny a časopisy ale jsou často konfiskovány a jejich vydavatelé stíháni na základě obvinění z podpory separatismu. Až později začínají na podnět vlády televizní stanice vysílat v omezeném rozsahu i v kurdštině. Státní televizní kanál vysílaný plně v kurdštině (TRT 6) se rozjíždí až v roce 2009.

1991 – proměny PKK (Kurdistán)

Po pádu sovětského bloku PKK zahajuje proces decentralizace a odebírá značnou část moci svému Ústřednímu výboru. Podstupuje ideologickou proměnu, která velmi postupně směřuje od marxismu-leninismu s maoistickými prvky k öcalanovskému demokratickému konfederalismu.

Devadesátá léta se ovšem ještě nesou ve znamení bombových útoků proti státní infrastruktuře, ale i civilistům. PKK vyhrožuje, že Turecku uškodí zastrašováním turistů, což se promítne do atentátů, při nichž několik cizinců skutečně zemře.

Většinu civilních obětí ovšem tvoří zcela náhodní lidé, převážně Turci. Nevinní umírají nejen při atentátech, ale i dalších střetech mezi kurdskými militanty a tureckými silovými složkami. Jindy PKK zabíjela lidi, jejichž odpovědnost za útlak Kurdů byla přinejmenším sporná: například v únoru 1994 zabila bomba nastražená PKK pět studentů vojenské školy na nádraží v Tuzle.

Provést přesné vyčíslení civilních obětí PKK je prakticky nemožné. Žádná ze zainteresovaných stran totiž velmi pravděpodobně neposkytuje přesné informace. V některých případech je navíc odpovědnost kurdských militantů nejistá či vyloženě sporná.

1991 (Turecko)

Öcalan v rozhovoru s tureckými novinami uvádí, že PKK opustilo představu o nezávislém národním státu a zaměřuje se zejména na dosažení politických a lidských práv v rámci Turecka.

Zima 1991 (Turecko)

Podpora Lidové strany práce (HEP) roste. 22 jejích kandidátů se dostává do parlamentu. Poprvé v tureckém parlamentu zaznívá kurdský jazyk (to, když Leyla Zana, vůbec první kurdská poslankyně tureckého parlamentu při skládání poslaneckého slibu v turečtině doplňuje jednu větu v kurdštině: „Přísahám za bratrství mezi tureckým a kurdským národem.“) a výrazně tím narušuje turecký politický svět.

1993 – Unie svobodných žen Kurdistánu (Kurdistán)

PKK zakládá Unii svobodných žen Kurdistánu (kurdsky Yekitiya Azadiya Jinên Kurdistan, YAJK) a přijímá principy ženské rovnosti a autonomie, jakož i pravidlo o minimálně čtyřicetiprocentní participaci žen v samosprávných strukturách. Tato zásada se později uvádí do praxe v Rojavě.

1993

Německo přidává PKK na seznam teroristických organizací.

1993–1996 (Evropa)

V Evropě se stávají běžnými solidární demonstrace s Kurdy a PKK.

1990–1999 (Turecko/Sýrie)

Turecko vyhrožuje válkou Sýrii a nutí ji, aby ze svého území vyhostila PKK. To mění dosud relativně přátelský postoj syrské vlády ke kurdskému hnutí. Turecko má totiž de facto pod kontrolou většinu syrských vodních zdrojů. PKK v této době navíc s pádem východního bloku přichází o sovětskou podporu. Öcalan je vyhoštěn, hledá azyl v Jižní Africe u Nelsona Mandely.

1993–1997 (Kurdistán)

Za nejasných okolností je postupně zavražděno 1310 Kurdů. Mnoho lidí věří, že v tom má prsty Hizballáh a „antiteroristické“ oddíly tureckého státu.

1993 – rozpuštění HEP (Turecko)

Turecká vláda napadá HEP a viní ji ze separatismu. Jednotlivcům se ovšem daří udržet na politické scéně i v parlamentu, a to přechodem ke Straně demokracie (DEP).

Červenec 1994 – HADEP (Turecko)

Právník Murat Bozlak zakládá Lidově demokratickou stranu (turecky Halkın Demokrasi Partisi, HADEP) a získává širokou podporu Kurdů.

Březen – prosinec 1994 (Turecko)

Turecký parlament zbavuje šest členů DEP poslanecké imunity kvůli obvinění ze spolupráce s PKK. Orhan Doğan, Selim Sadak, Hatip Dicle a Layla Zana jsou odsouzeni k patnácti letům vězení.

1995 – vyhoštění členů PKK (Sýrie)

Syrská vláda se definitivně odvrací od PKK a vyhošťuje všechny její členy.

1996 (Turecko)

HADEP se ocitá v podezření ze spolupráce s PPK. V kancelářích strany jsou nalezeny kompromitující publikace a probíhá vlna zatýkání.

1997 

USA přidávají PKK na seznam zahraničních teroristických organizací.

1998 (Kurdistán)

PKK se inspiruje mexickými zapatisty z EZLN. Ty pokládá za modelový příklad přímé demokracie, revoluce zdola a autonomie. Strana diskutuje o zapatismu na dvoudenní konferenci.

Únor 1999 – Zajetí a odsouzení Öcalana (Keňa/Turecko)

Turecká tajná služba MIT za pomoci CIA dopadá v keňském Nairobi Öcalana při cestě do JAR. Právník Nelsona Mandely, Essa Moosa, totiž jihoafrického lídra přesvědčil, aby kurdskému lídrovi poskytnul azyl.

Öcalan je odsouzen k trestu smrti. V srpnu 2002 mu je trest změněn na doživotní odnětí svobody, protože Turecko upouští od hrdelních trestů v rámci rozhovorů o přistoupení k Evropské unii.

Tisíce kurdských aktivistů jsou zatčeny. Militantní část kurdského hnutí chce zahájit bombové útoky, což v důsledku napomáhá kompromitovat HADEP.

Únor 1999 (Turecko/Kurdistán)

Začíná příměří mezi PKK a tureckou vládou.

Březen 1999

Začíná celosvětová kampaň za osvobození Öcalana. Postupně ji podpisem podpoří přes deset milionů lidí, a to včetně osobností, jako jsou Noam Chomsky, Arundhati Roy či Jeremy Corbyn.

31. května 1999 – Soud s Öcalanem (Turecko)

Po asi stu dnech v samovazbě začíná devítidenní soudní líčení s Öcalanem. Když se kurdskému lídrovi přisuzuje odpovědnost za smrt čtyřiceti tisíc lidí, vyjadřuje lítost. Nazývá padlé turecké vojáky „mučedníky“ a vzdává se revolučního postoje. Tvrdí, že by mohl hrát významnou roli při vyjednávání míru mezi PKK a tureckým státem a prohlašuje, že by mohl přesvědčit ozbrojené síly PKK ke stažení z horských pevností. Nastává tím posun od kurdského separatismu k úsilí o demokratizaci Turecka a širšího regionu. Turecko – jako obvykle – řešení kurdských práv odsouvá na neurčito. Öcalan se stává jediným vězněm ostrovního vězení Imrali.

1995–2005 – Öcalanova proměna (Turecko)

Ve vězení Öcalan dále přehodnocuje své politické postoje. Studuje práce Judith Butler, Murraye Bookchina, Immanuela Wallersteina, Emmy Goldman, Benedicta Andersona a mnoha dalších. Postupně sestavuje nový politický program pod souhrnným označením „demokratický konfederalismus“ založený na pluralismu, feminismu a libertinském socialismu. Öcalan ve své tvorbě kritizuje vlastní dřívější dogmatické a nacionalistické postoje, jakož i rigidní podstatu marxismu-leninismu.

2002–2004 (Turecko)

Demokratická lidová strana (turecky Demokratik Halk Partisi, DEHAP) nahrazuje HADEP a její podpora u lidí roste (v roce 2002 získává 6,2 % hlasů v národních volbách, což ovšem nestačí pro překonání desetiprocentní hranice potřebné pro vstup do parlamentu). V roce 2004 se DEHAP slučuje s Hnutím pro demokratickou společnost (DTH, nevládním projektem založeným bývalými členy DEP) a spolu zakládají Stranu demokratické společnosti (turecky Demokratik Toplum Partisi, DTP). Současně se rozpadá DEHAP.

2002 – Turecko chce do EU

V rámci pokračujících jednání o vstupu Turecka do Evropské unie je turecký stát nucený k reformám v trestním systému i relativnímu posílení občanských práv Kurdů.

2003 (Turecko)

Stát v návaznosti na dřívější obvinění ze spolupráce s PKK ruší HADEP.

2004 – Kámišlí (Sýrie)

V Kámišlí vypukají násilné nepokoje. Arabští příznivci Saddáma Husajna – který v osmdesátých letech spáchal genocidu, jíž padly za oběť desetitisíce Kurdů – si na fotbalové utkání totiž přinesli Husajnovy portréty. Kurdové naopak mávali vlastními vlajkami a vzápětí propukly první střety. Ty se okamžitě rozšířily mimo stadion, a Kurdové dokonce zničili sochu bývalého syrského prezidenta Háfize al-Asada. Vláda nasazuje vojsko, které zasahuje s využitím vrtulníků a tanků. Umírá třicet Kurdů.

2004 – Öcalan usiluje o setkání s Murrayem Bookchinem (Turecko/USA)

Öcalan žádá svého právníka, aby kontaktoval anarchistického teoretika sociální ekologie Murraye Bookchina. Ten tou dobou v pokročilém věku žije v americkém Vermontu. Öcalan píše, že dychtí po poznání bookchinových myšlenek, které chce transformovat v praktický koncept vyhovující podmínkám Středního východu. Bookchin se zájmem odpovídá, ale kvůli nemoci žádá Öcalana o strpení.

2004–2005 – Cíle a vývoj DTP (Turecko)

Bývalí členové DEP, kteří v roce 1994 prošli vězněním za spolupráci s PKK, Orhan Dogan, Selim Sadak, Hatip Dicle a Layla Zana, usilují o sjednocení kurdských politických hnutí i mimo byrokratické struktury parlamentu. Zakládají Hnutí demokratické společnosti (DTH), z níž se v roce 2005 stává DTP. Ta chce redefinovat koncept tureckého občanství tak, aby nezáviselo na etnickém původu a zahrnovalo kurdskou identitu.

2005 (Turecko/Kurdistán)

Končí platnost příměří mezi PKK a Tureckem z roku 1999. PKK povyšuje demokratický konfederalismus na hlavní formu svých rozhodovacích procesů.

2006 (USA)

Bookchin umírá, aniž by viděl, jak kurdské emancipační hnutí uvádí jeho myšlenky do praxe.

2006 (Turecko)

DTP komunikuje skrze právníka s uvězněným Öcalanem. Do voleb staví své kandidáty jako nezávislé, aby obešla diskriminační politiku namířenou proti malým stranám. Dostává se díky tomu do parlamentu, kde získává dvacet křesel z celkových 550. Nadále veřejně podporuje PKK.

Květen 2008 (EU)

Evropská unie požaduje jasný distanc DTP od PKK a trvá na odzbrojení militantů.

Říjen 2008 (Turecko)

Při útoku PKK na policejní stanici umírá patnáct lidí. Turecko incident zneužívá k rozsáhlé „protiteroristické“ kampani, jež zasahuje kurdské kulturní organizace, odbory i politické strany. Turecké represivní složky pořádají konferenci s cílem posílit vzájemnou koordinaci proti PKK.

Leden/únor 2009 (Turecko)

Erdoğan a AKP se snaží konkurovat DTP tím, že slibuje Kurdům reformy. Promluví kurdsky v televizi. Později kurdsky veřejně promluví i předseda DTP Ahmet Turk, a to během televizně přenášené schůze parlamentu. Státní televize TRT kvůli tomu přenos zastavuje.

Duben 2009 (Kurdistán/Turecko)

V roce 2007 je založen Svaz komunit Kurdistánu (kurdsky Koma Civakên Kurdistan, KCK), široká politická platforma zastřešující různé strany, jež usilují o demokratický konfederalismus, tedy PKK, PYD a jejich sesterské strany v Iráku a Íránu. Sdružuje nejrůznější samosprávy a poskytuje Kurdům stále silnější organizační nástroj.

Od jara do podzimu 2009 KCK čelí nebývalé vlně represí, při níž turecká policie zatýká celkem téměř osm tisíc lidí. Asi 1800 z nich stane před soudem kvůli údajnému členství v ilegální organizaci. Soudy v následném monstrprocesu ztotožňují KCK i různé další levicové či odborové organizace s PKK a posílají stovky lidí do vězení. Tresty se extrémně liší a pohybují se od půl roku až po doživotí.

Prosinec 2009 (Turecko)

DTP je zakázána z důvodu údajného ohrožení jednotného tureckého státu. Straničtí lídři Ahmet Türk a Aysel Tuğluk nesmí pět let působit v politice. Bývalí členové DTP přecházejí ke Straně míru a demokracie (turecky Barış ve Demokrasi Partisi, BDP), která ve volbách v roce 2011 získala dvacet poslaneckých mandátů. Vedle toho uspěla v obecních volbách v téměř stovce samospráv po celém Turecku.

Září 2010 (Kurdistán/EU)

De facto lídr PKK Murat Kayayilan přijímá požadavek Evropského parlamentu z roku 2008 na odzbrojení PKK. Uvádí však, že PKK odevzdá své zbraně OSN pouze tehdy, když bude Kurdům přiznána místní autonomie.

Prosinec 2010 – Kongres demokratické společnosti (Turecko)

BDP společně s dalšími prokurdskými skupinami pořádá „kongres demokratické společnosti“. Publikují dokument „Proces demokratizace Turecka a jeho řešení s důrazem na kurdskou otázku“, v němž vyzývají k utvoření regionální samosprávy, uznání kurdštiny jako oficiálního jazyka a zajištění svobody projevu.

2011 – Začátek syrské občanské války (Sýrie)

Syrská opozice od začátku roku protestuje proti Asadově diktatuře. Asad sice slibuje politické reformy, ve skutečnosti ovšem pouze stupňuje represi. Vláda nechává rozhánět občanská shromáždění, a to s narůstající brutalitou. Dochází k dosud těžko představitelným zločinům, jako je palba kulomety do davu. Aktivisté čelí brutální šikaně ze strany tajné policie. Během jara umírá na 1600 lidí.

Situace se postupem času stává zcela nepřehlednou a Damašek i další města se propadají do chaosu. Opozice se s podporou části armády pouští do ozbrojeného boje proti Asadovi. Rychle se ovšem štěpí na bezpočet frakcí. Ty zahrnují zbytky demokratického protestního hnutí, ale také nejrůznější islamisty a politické skupiny snažící se dostat k moci.

Formuje se a zase rozpadá řada více či méně pragmatických koalic. Postupem času se ovšem ustavují čtyři základní síly: 1) Asadova vláda podporovaná Íránem, Ruskem a Hizballáhem 2) opoziční prozatímní vláda podporovaná některými zeměmi NATO a Saúdskou Arábií 3) takzvaný Islámský stát (IS), který díky jeho brutalitě (alespoň veřejně) nepodporuje nikdo a 4) PYD a rojavské SDF se značně nejistým vztahem k Asadovi i opozici, zato s nesmiřitelným nepřátelstvím vůči IS.

Občanská válka není v dubnu 2020 u konce, z faktického hlediska ale lze říci, že v ní zvítězil Asad tím, že se udržel u moci. Při konfliktu zemřely statisíce lidí a miliony musely uprchnout ze země. Ta je obzvlášť v některých oblastech zcela zdevastovaná. Vládní i vzbouřenecká vojska se dopustila nesmírného množství nelidské brutality a válečných zločinů.

Březen 2011 (Turecko)

BDP požaduje po vládě čtyři základní věci: 1) právo na vzdělávání v kurdštině, 2) svobodu politickým vězňům, 3) ukončení agresivních vojenských operací, 4) zrušení desetiprocentního volebního prahu, který znevýhodňuje prokurdské strany. BDP hrozí akcemi občanské neposlušnosti. Erdoğan tou dobou stranu obviňuje ze spolupráce s PKK.

18. duben 2011 (Turecko)

Nejvyšší volební výbor vyřazuje z voleb dvanáct politicky nepohodlných kandidátů. Sympatizanti BDP zahajují akce občanské neposlušnosti, které ovšem záhy eskalují do střetů s policií. Volební výbor své rozhodnutí obratem ruší.

Červen 2011 (Turecko)

BDP, respektive její kandidáti označení oficiálně za nezávislé, získává 6,8 % hlasů ve volbách a vysílá do parlamentu šestatřicet poslanců.

23. června 2011 (Turecko)

Nejvyšší volební výbor anuluje zvolení Hatipa Diclea do parlamentu na základě jeho předchozích střetů se zákonem a „teroristických“ aktivit. Zbylí poslanci zvolení za BDP bojkotují parlament.

2011–2012 (Turecko)

Tureckem zmítá vlna kurdských protestů vedených BDP, jež propukla na jaře v tradičním místě odporu proti tureckému státu, jihovýchodním městě Diyarbakir (kurdsky Amed). Demonstrace a akce občanské neposlušnosti volají po ukončení neustálých represí proti opozici, občanských právech pro Kurdy a ukončení byrokratické šikany poslanců BDP.

Protesty se bleskově šíří napříč Tureckem a především na kurdském jihovýchodě přerůstají do pouličních bitev s policií. Postupem času se přidávají i stovky vězňů, kteří zahajují hladovky s nejrůznějšími podmínkami od zlepšení podmínek ve vězení až po propuštění Öcalana. Ke konci protestní vlny eskaluje také dlouhodobé napětí mezi státem a PKK a dochází ke střetům i náletům. Vzestup ozbrojeného násilí vede k prudkému propadu v účasti na demonstracích.

Při pouličních bojích s policií zemřeli tři lidé, stovky utrpěly zranění a na 2500 bylo zatčeno. Jednalo se o největší kurdskou vzpouru za dlouhé roky.

2012 (Sýrie)

Vládní vojsko je přemístěno ze severní Sýrie do strategičtějších pozic. Tohoto vakua využívá PYD i jiné levicové skupiny z Hnutí pro demokratickou společnost (kurdsky Tevgera Civaka Demokratîk TEV-DEM) a začínají budovat progresivní a rovnostářské samosprávné struktury.

Srpen 2012 (Sýrie)

PYD a Kurdské národní shromáždění (kurdsky Encûmena Niştimanî ya Kurdî li Sûriyê, KNC) formálně ustavuje Rojavu. YPG a YPJ se stávají oficiálními obrannými silami.

15. říjen 2012 – Vznik HDP (Turecko)

Oficiálně vzniká v současnosti hlavní levicová a prokurdská politická strana, HDP (Lidově demokratická strana, turecky Halkların Demokratik Partisi). Rodí se z prostředí menších socialistických a zelených stran, ale také odborů i feministických a queer skupin. Ze strany vlády čelí především od roku 2016 – kdy v Turecku došlo k neúspěšnému vojenskému puči – represím pod záminkou údajného napojení na PKK. HDP se totiž v předešlých letech podílela na mírových rozhovorech mezi kurdskými revolucionáři a státem.

HDP se dlouhodobě daří překonávat desetiprocentní volební klauzuli, jíž turecký stát vyřazuje z volebního procesu menší politické subjekty. Strana v posledních parlamentních volbách obdržela necelých dvanáct procent hlasů především z jihovýchodních regionů země. K roku 2019 evidovala téměř čtyřicet tisíc členů.

2013 (Sýrie)

YPG/YPJ odrážejí pokusy o okupaci Rojavy syrskou armádou. Teoretické principy demokratického konfederalismu se dostávají do praxe a vznikají samosprávné instituce.

2013 (USA)

Janet Biehl, dlouholetá partnerka Murraye Bookchina, publikuje první knižní studii o kurdském demokratickém konfederalismu pod názvem „Demokratická autonomie v severním Kurdistánu: přímá demokracie, ženské osvobození a ekologie“. Všímá si, nakolik je kurdský demokratický konfederalismus věrný Bookchinovým myšlenkám.

Leden 2014 (Sýrie)

Rojava přijímá dočasnou ústavu. V ní jsou stanoveny tři samosprávné regiony (kantony): Afrín, Džazíra a Eufrat (v té době zvaný Kobani).

Leden 2014 – Společenská smlouva (Sýrie)

Padesát politických stran a organizací navrhuje „společenskou smlouvu“ vymezující základní obrysy správy jednotlivých rojavských kantonů. Dokument je výsledkem kompromisu mezi všemi zúčastněnými a staví se proti vytváření nového národního státu i centralizaci, a naopak pro demokracii a rovnost pohlaví.

První věta dokumentu říká: „My, lidé z demokratických autonomních území Afrín, Džazíra a Kobani, konfederace Kurdů, Arabů, Asyřanů, Chaldejců, Aramejců, Turkmenů, Arménů, a Čečenců, svobodně a slavnostně deklarujeme tuto Chartu, která byla sestavena podle principů demokratického konfederalismu.“ Společenská smlouva zdůrazňuje etnickou i náboženskou pluralitu, jakož i ochranu práv mládeže, žen, pracujících i důraz na ekologii.

Články 30 až 34 popisují pracovní právo, systém sociálního zabezpečení, zdravotní péče i dostupného bydlení a věnuje se právu na stávku. Článek 37 říká, že má každý právo na politický azyl a článek 42 garantuje práva pracujících v souladu s principy udržitelného rozvoje společnosti.

Srpen 2014 (Sýrie/Turecko)

Recep Tayyip Erdoğan je zvolen prezidentem Turecka. IS začíná obléhat rojavský kanton Kobani, YPG/YPJ se brání.

Září 2014 (Sýrie)

Spojené státy podporují leteckou kampaní YPG/YPJ v boji o Kobani proti IS. Ze severní Sýrie vlivem bojů prchá 45 tisíc lidí. Kurdové se z druhé strany hranice ovšem snaží naopak do Sýrie dostat, aby poskytli pomoc obráncům Kobani. Turecké represivní složky se je snaží zastavit vodními děly a slzným plynem. Tvrdí přitom, že brání proudění kurdských militantů.

Říjen 2014 (Sýrie/Turecko)

Turecko povoluje přechod jednotkám irácké pešmergy a Svobodné syrské armády (FSA) ke Kobani. Turečtí i západní anarchisté se připojují k YPG/YPJ v boji proti IS.

Leden 2015 (Sýrie)

Americká armáda prohlašuje, že je Kobani vyčištěno od militantů IS. Ti krátce poté uznávají porážku.

Červen 2015 – Masakr v Kobani (Sýrie)

IS zákeřně útočí na civilisty; 164 lidí umírá a na 200 je těžce zraněno. Atentátníci se do Sýrie prý dostali přes Turecko.

Březen 2015 (Sýrie)

Kanton Kobani je z naprosté většiny osvobozený od militantů IS. Koalice YPG/YPJ, liberálnější části FSA, iráckých pešmergů a Američanů slaví vítězství.

Listopad 2015 – Vznik Syrských demokratických sil (SDF) (Sýrie)

Kurdské milice YPG/YPJ se spojují s dalšími asyrskými a arabskými milicemi a menšími arménskými, turkmenskými a čečenskými jednotkami do SDF. Během měsíce osvobozují na 200 vesnic od IS.

2016 – Další vlna střetů (Turecko)

V kurdských oblastech na jihovýchodě země opět eskaluje napětí. V Diyarbakiru a přilehlých městech rostou barikády a na ulicích se takřka každodenně střílí. Situace rychle přerůstá v chaotickou, nekonečnou a krvavou bitvu. Na jedné straně jsou komanda a tanky, na straně druhé odstřelovači, nálože a nečekané přepady. Umírají stovky lidí z řad skutečných i údajných členů PKK, policistů, vojáků a civilistů.

Informace pronikající na Západ jsou kusé a nespolehlivé. Většina zpráv o přestřelkách a útocích je prakticky neověřitelná, stejně jako hlášené počty mrtvých a raněných. Vzhledem k rozsahu konfliktu je pravděpodobné, že nezanedbatelnou část obětí označených zpětně za jednu ze stran střetu činí náhodní civilisté. Není kupříkladu zřejmé, nakolik spolehlivě Turecko rozpoznává v mrtvých členy PKK.

Erdoğan konstatuje, že Turecko nebude dělat rozdíly mezi IS a dalšími „teroristy“, mezi něž kromě PKK počítá i YPG/YPJ. Rojavské jednotky podle něj zásobují zbraněmi a další výbavou povstalce na jihovýchodě Turecka. Turecké letectvo opakovaně útočí na jednotky YPG v Sýrii a základny PKK v severoiráckých horách. Syrská vláda s nálety nesouhlasí a hrozí, že turecká letadla začne sestřelovat.

2016–2017 (Sýrie)

SDF za pomoci Američanů osvobozují od IS velká města, jako je Rakka, Manbidž a Tabqa.

2016 (Sýrie)

Rojava mění své jméno. Stává se Demokratickou federací severní Sýrie (DFNS) a v roce 2018 se opět přejmenovává, tentokrát na Autonomní správu severovýchodní Sýrie (AANES).

Jaro 2017 (Sýrie)

Začíná budování autonomní ženské vesnice Jinwar v oblasti Hasaka. Jedná se o komunitní projekt stavící na autonomii, odmítání mužské nadvlády a tradiční patriarchální rodiny. Jinwar slouží jako bezpečný prostor pro ženy (a jejich děti) bez ohledu na etnicitu a náboženské vyznání, jež ztratily manžela, nebo unikly z nedobrovolného (mužskými příbuznými dohodnutého) manželství či před domácím násilím. Do konce roku 2018 vzniká škola vyučující jineologii, pekárna, třicet domů i komunitní zahrada.

Leden – březen 2018 – operace Olivová ratolest (Sýrie)

Turecko ostřeluje severosyrský kanton Afrín a následně do něj s podporou žoldnéřských islamistických jednotek podniká nečekaný pozemní výpad. Oddíly SDF se brání, silnější protivník je ovšem postupně vytlačuje a 18. března obsazuje centrum samotného Afrínu.

Ze strany agresorů dochází k válečným zločinům: Turecko vybombardovalo afrínskou nemocnici a podle některých svědectví nechalo střílet ze samopalů na civilisty snažící se uprchnout do Turecka. Tureckem placené milice drancují město, dopouštějí se nasilných brutalit na ženách, vyhánějí obyvatele z domovů, týrají je či nutí konvertovat k islámu. Dochází i k ničení kulturních památek.

Z regionu prchá asi 150 tisíc lidí. Syrská vláda proti okupaci protestuje, Erdoğana to ovšem nezajímá. Otevřeně hovoří o záměru region okupovat prakticky navždy a nechává zatýkat prakticky kohokoli, kdo se v Turecku proti invazi veřejně vymezí. Bezprostřední represe zasahují asi 850 kritiků, včetně akademiků, novinářů a opozičních politiků.

8. listopad 2018 (Turecko)

Leyla Güven, místopředsedkyně prokurdské DTK a poslankyně za HDP, zahajuje hladovku za propuštení Öcalana. V lednu téhož roku čelila stíhání za veřejný nesouhlas s tureckou okupací Afrínu. Obžaloba ji tehdy účelově vinila ze založení či vedení zakázané organizace. V rámci dlouhodobé státní rétoriky směšující všechny opoziční organizace se uvádělo, že je Güven svým působením v DTK napojená na KCK, a tím tedy také na PKK.

Listopad 2018 (USA)

Spojené státy nabízí odměnu 12 milionů dolarů za informace vedoucí k dopadení hlavních lídrů PKK, Murata Karayilana, Cemila Bayika a Durana Kalkana.

Leden 2019 (USA/Sýrie)

Americký prezident Donald Trump oznamuje, že armáda Spojených států opustí Sýrii, neboť se podle něj podařilo dosáhnout zničení IS. Zvedá se vlna kritiky poukazující na to, že pokud Američané vyklidí nárazníkové pásmo mezi Rojavou a Tureckem, Erdoğan toho využije k další invazi.

Trump posléze plány koriguje, vojsko ovšem na podzim postupně stahuje, případně omezuje jeho přítomnost na některé strategické body. V oblasti nějakou dobu zůstávají menší oddíly dalších zemí NATO, jež se zřejmě snaží vytvářet improvizovaná nárazníková pásma oddělující Turky od Rojavy. Během roku se ovšem uvolňuje prostor pro Erdoğanem zamýšlenou ofenzivu.

25. leden 2019 (Turecko)

Güven je propuštěna z vězení, ale pokračuje s hladovkou. Hladoví celkem více než 100 dní a navzdory svému kritickému stavu odmítá lékařskou péči.

Leden 2019 (Sýrie)

Za Öcalanem může poprvé po dvou letech jeho bratr Mehmet. Své právníky ovšem kurdský myslitel neviděl od roku 2011.

23. březen 2019 (Sýrie)

Mluvčí SDF oznamuje vojenskou porážku ISIS. Prezident Trump připisuje zásluhy výlučně vlastní armádě.

Květen 2019 (Turecko)

Öcalan z vězení vyzývá k ukončení hladovek. Güven i další aktivisté hladovění skutečně ukončují s tím, že dosáhli alespoň zmírnění Öcalanovy izolace.

24. červen 2019 (Turecko)

AKP prohrává březnové volby v Istanbulu. Následně označuje volby za zmanipulované, takže se v červnu volí znova. Výsledky jsou ovšem i napodruhé stejné a starostou se stává opoziční kandidát Ekrem İmamoğlu z Republikánské lidové strany (CHP). Čtvrtstoletí vlády AKP v Istanbulu končí.

Srpen 2019 (Turecko)

Vláda viní prokurdské starosty zvolené za HDP ze spolupráce s PKK. Více než 400 lidí je zatčeno.

Září a říjen 2019 – USA uvolňují prostor pro invazi (Sýrie)

Armáda spojených států přesvědčuje SDF k odstranění obranných pozic a tunelů na hranicích s Tureckem. Základem dohody je příslib dalšího jednání a zprostředkování mírových rozhovorů mezi SDF a Tureckem. Rojavské síly část svých opěrných bodů skutečně ničí či opouštějí a stahují od hranic těžké zbraně. Dohoda dále říká, že přes Rojavu mohou přelétnout americké i turecké letouny. To poskytuje Turecku přehled o obranných kapacitách regionu a ideálním nasměrování budoucího útoku.

Zatímco SDF svou část úmluvy plní, Spojené státy ji obratem de facto anulují, čímž se rojavské síly ocitají v kritické situaci. Američané se navíc začátkem října chystají z oblasti ustoupit. Cesta pro tureckou ofenzivu je volná.

9. říjen 2019 (Sýrie)

Turecká armáda zahajuje nálety a dělostřeleckou přípravou na území Autonomní správy severní a východní Sýrie operaci s cynickým názvem „Pramen míru“. Následně turecká armáda a Tureckem podporované džihádistické žoldnéřské milice (TFSA/SNA) překračují syrskou hranici. Turecko útok zahajuje symbolicky na výročí Öcalanova vyhoštění vládou Háfize al-Asada ze Sýrie v roce 1998.

Deklarovaným cílem turecké operace je vytlačení kurdských milic YPG a YPJ z 30 kilometrů širokého pásma podél hranic. Z oblasti mezi městy Girê Spî‎ (Tell Abyad) a Serê Kaniyê‎ (Ras al-Ayn) obývané převážně turkménským obyvatelstvem prchají tisíce civilistů. Podél hranice probíhají nepřehledné boje. Mrtví jsou na obou stranách. V dalších dnech střety pokračují a na severu Sýrie se aktivizují spící buňky IS.

SDF navzdory složité situaci a obecnému zmatku nepropadá dezorganizaci a snaží se bránit hlavní opěrné body. Na mnoha místech světa probíhají solidární demonstrace kritizující tureckou vládu i netečnost ostatních členů NATO.

12. října 2019 – Vražda Hevrin Chalaf (Sýrie)

Turecko postupuje v dobývání třicetikilometrové pohraniční zóny. Vládní činitelé v některých vyjádřeních potvrzují podezření ze záměru provést v regionu etnickou čistku skrze přesídlení několika milionů syrských uprchlíků – převážně Arabů – usazených do té doby provizorně na tureckém území do dosud většinově kurdských oblastí.

Hlavní roli mají sehrát džihádistické milice TFSA/SNA, které se svou brutalitou a sklonem k drancování „osvědčily“ již v Afrínu. Ty 12. října na dálnici M4 spojující Manbidž s Kámišlí zavraždily proslulou levicovou kurdskou političku a generální tajemnici Strany budoucnosti Sýrie (FSP) Hevrin Chalaf spolu s doprovodem. Zločin si militanti natáčí na video, které následně vyvolává mezinárodní pobouření.

13. října 2019 – USA se plně stahují (Sýrie)

Turecku se daří vyvolat chaos. V dosavadních bojích stojí američtí vojáci stranou, s rostoucím nebezpečím ovšem rostou i obavy Trumpova kabinetu, až prezident 13. října vydává pokyn ke kompletnímu stažení jednotek z oblasti. Americké letectvo v rámci ústupu ničí bombardováním vlastní základny zbudované s účelem boje proti IS. Ty, které ve zmatku zůstanou nedotčené, posléze obsazují Rusové.

Turecko zahajuje těžkou palbu na severosyrská města. SDF apelují na NATO a Spojené státy, aby nad oblastí vyhlásily bezletovou zónu. V Rojavě totiž není žádná výzbroj schopná účinné protiletecké obrany. USA ovšem nereagují.
Autonomní správa se následně obrací na Rusko a syrský režim. S Asadovou vládou uzavírá pragmatickou dohodu vycházející ze společné potřeby zajistit územní suverenitu země. SDF se mají formálně stát součástí syrské armády. To západní komentátoři sice chápou jako konec rojavské suverenity, v praxi ovšem k podobnému kroku nikdy plně nedochází.

SDF jsou plně vytížené obranou před agresorem, čehož využívají věznění členové IS. Asi osmi stům z nich se daří uprchnout z internačního tábora v Ain Issa.

16. října 2019 – Užití chemických zbraní (Sýrie)

Turecko bombarduje Girê Spî (Tell Abyad) a Serê Kaniyê (Ras al-Ayn) bílým fosforem. Zasahuje při tom především civilisty. Užití látky je obecně pokládané za nehumánní, neboť způsobuje hluboké popáleniny a větší expozice vede k otravě a v krajním případě pozdějšímu selhání některých orgánů. Špatně zásobovaná a vyzbrojená posádka SDF v Serê Kaniyê se staví na odpor nesrovnatelně silnějšímu okupačnímu vojsku.

17. října 2019 – dohoda Američanů s Tureckem o příměří v Sýrii (Sýrie)

Americký viceprezident Mike Pence 17. října uzavírá dohodu s tureckým prezidentem Erdoğanem. Turecko podle ní přerušuje na 120 hodin vojenské operace v severní Sýrii (Turecko odmítá hovořit o příměří). Kurdsko-arabské jednotky Syrských demokratických sil (tvořené z větší části kurdskými milicemi YPG a YPJ) by se podle této dohody uzavřené o nich bez nich měly stáhnout z pásu dlouhého 400 kilometrů a širokého 30 kilometrů (tedy z území eufemisticky Erdoğanem nazývaného “bezpečná zóna”). Kurdské milice by zároveň měly Turecku odevzdat všechny těžké zbraně a zničit veškeré své opevnění. Amerika deklaruje, že pokud Turecko dodrží klid zbraní, nezavede Amerika vůči němu nové sankce a zruší ty, které už zavedla.

22. října 2019 – dohoda mezi Ruskem a Tureckem (Sýrie)

Těsně před vypršením pětidenního příměří se schází Erdoğan s ruským prezidentem Putinem k několika hodinovému jednání. Výsledkem je dohoda, podle které mají společné rusko-syrské síly zajistit vyčištění třicetikilometrové „bezpečné zóny“ od YPG.

27. října 2019 (Sýrie)

V provincii Idlíb ovládaném Tureckem podporovanými džihádisty je při společné operaci USA a arabsko-kurdských Syrských demokratických sil (SDF) zabit vůdce teroristické organizace Islámský stát Abú Bakr al-Bagdádí. Američané o operaci Turecko předem neinformují a dokonce jejich vrtulníky vzlétly až v Iráku na místo mnohem bližší a větší letecké základny Incirlik v Turecku.

Abdulhamid El Mihbaş a Bêrîvan Xalid z Výkonné rady Autonomní správy severní a východní Syrie svolávají tiskovou konferenci, kde zaznívá: „Celý svět je teď svědkem událostí, které poukazují na to, že to byl turecký stát, kdo školil, organizoval a zbrojil ISIS. Abú Bakr al-Bagdádí byl zabit na tureckém území u Idlíbu, pět kilometrů od tureckých hranic, mluvčí ISIS al-Muhajir byl zabit v Jarabulusu, který se Erdoğan odvažuje nazývat ‚nejbezpečnější oblastí Sýrie‘, jeho sestra byla zatčena v Azaru a jeho žena byla před rokem a půl údajně zatčena Tureckem. Všechny dostupné informace indikují, že Erdoğan a turecký stát jsou spojenci ISIS a Al-Nusra.“

Říjen a listopad 2019 (Turecko)

Od počátku turecké invaze do severní Sýrie jsou tureckými úřady obviněny z „podpory terorismu“ stovky novinářů, uživatelů sociálních sítí a protestujících, kteří se odvažují o agresi vůči obyvatelům Rojavy informovat jinak, než jak velí režim, nebo jí dokonce kritizují. Mnozí z nich jsou svévolně zadržováni a dostávají zákazy cestování. Hrozí jim mnohaleté tresty vězení.

Listopad a prosinec 2019 (Sýrie)

Přes 300 tisíc lidí prchá před invazí a řáděním džihádistických milic. Turecko do oblasti přesouvá loajální syrské Araby pocházející z jiných částí Sýrie. V dosud svobodných regionech se probouzejí spící buňky IS a podnikají první útoky.

Leden 2020 (Sýrie)

Z regionů zasažených útoky se stávají místa duchů, jinde se shromažďují v neutěšených podmínkách uprchlíci. Základní školy se mění na domovy pro stovky lidí.

24. února 2020 (Sýrie)

Mezinárodní koalice vedená USA posílá do východní Sýrie letouny s vojenským vybavením pro SDF. Reaguje tak na zvýšenou aktivitu spících buněk IS.

25. února 2020 (Sýrie)

Turecko tlačí prostřednictvím džihádistických milic na Rojavu přerušením dodávek vody do měst Al Hasakah, Til Tamir a zbytku oblasti Hasaka včetně Hol a Shedadie. Odpojuje od přístupu k vodě téměř půl milionu lidí. Situace trvá i na začátku dubna, a to navzdory rostoucí potřebě udržování hygienických standardů vzhledem k pandemii nového koronaviru SARS-Cov-2.

25. března 2020 (Sýrie)

Kurdsko-arabské Syrské demokratické síly (SDF) oznamují, že zastavují všechny vojenské operace a vyzývají k všeobecnému humanitárnímu příměří v Sýrii, které by všem stranám konfliktu umožnilo soustředit se na boj s hrozící pandemií koronaviru v zemi.

Duben 2020 (Turecko)

Turecko kvůli riziku šíření koronaviru ve svých přeplněných věznicích rozhoduje o propuštění 90 tisíc vězňů (většinou do domácího vězení), tj. téměř třetiny z celkového počtu. Ven se tak mají dostat pachatelé násilné trestné činnosti i organizovaného zločinu, nikoli političtí vězni, kterých jsou v tureckých věznicích desetitisíce a byli často odsouzeni ve vykonstruovaných procesech. Mezi nimi je mnoho členů a členek kurdského emancipačního hnutí, včetně demokraticky zvolených poslanců a poslankyň, starostů a starostek za prokurdskou Lidově demokratickou stranu (HDP).